Byly doby, kdy nebyl post hrajícího trenéra ničím výjimečným. V posledních dekádách se však po mužích dvou profesí, kteří současně dokázali hrát i koučovat, slehla zem. Nedávné zvěsti a informace, které k nám doletěly zpoza oceánu, zvěstují, že se čas stratégů aktivně zapojených do zápasů možná vrací zpátky.
Jistě, jde o velmi kontroverzní a s velkou pravděpodobností nadnesené tvrzení. Aktuální role nejlepšího basketbalisty planety LeBrona Jamese v týmu Clevelandu ovšem představuje, jak by třeba pozvolna se navracející fúze dvou značně odlišných pozic mohla fungovat.
Hlavní příčina toho, že živočišný druh „hrající kouč“ v rámci vrcholných světových soutěží aktuálně neexistuje, je nasnadě: tlak na urputnou specializaci a nároky na precizní ovládnutí jedné konkrétní činnosti byly a jsou příliš vysoké. V současnosti, kdy se světová špička z dlouhodobého pohledu neustále rozšiřuje a k tomu navíc vyrovnává (pomiňme v jiné etáži stále hrající basketbalisty USA), jdou profesionální týmy vcelku pochopitelně cestou akcentace detailu.
O NBA se neříká nadarmo, že je ligou hráčů. Že je soutěží, v níž mají sportovci větší renomé a mnohdy i silnější slovo nežli trenéři. Přesto ale i v ní u drtivé většiny elitních celků platí, že kouč je nepostradatelnou personou svého klubu a hlavním režisérem opakujících se velkých vítězství. O tom by ostatně mohli dlouze hovořit například v současném San Antoniu či Los Angeles Lakers minulého desetiletí.
Letošní tým Clevelandu trenérskou hvězdu kategorie Popoviche nebo Jacksona nemá. David Blatt patří sice mezi legendy evropské košíkové a jeho kvality bývají pod pichlavou houní bláznivě nevyrovnané sezony mužstva z Ohia podceňovány, na americký basketbal si ale přeci jen musí ve své první NBA sezoně trochu zvykat. Přesto se Kavalíři, bez ohledu na zranění Kevina Lovea a patálie Kyrieho Irvinga, rozletěli až k finálovým branám nejslavnější světové soutěže. Příčin je bezesporu několik, ale tou možná nejpodstatnější je… (za užití parafráze klasika) LeBron James hrající, koučující.
V NBA i na evropských palubovkách je samozřejmě běžné, že nezkušenější borci pomáhají svým trenérům dirigovat mužstvo a jsou jejich „pravou rukou“. V případě Clevelandu se ale chvílemi zdá, jako by tento vztah top hráče a kouče byl obrácen. Už v průběhu základní části letošní sezony zněly hlasy, že James nezřídka kdy koriguje rozhodnutí kouče Blatta, a zdá se, že v play off se váha jeho slov ještě znásobila.
Nejen že na palubovce osciluje mezi několika hráčskými pozicemi, LeBron evidentně využívá svých zkušeností a ojedinělé herní inteligence také k průniku do řemesla trenérského. Své spoluhráče nepřetržitě usměrňuje i povzbuzuje v defenzívě, v útoku je to on, kdo primárně vybírá a ohlašuje signály, které se budou hrát. Ve svém intenzivním „koučinku“ nepolevuje ani při přerušeních hry, naopak – i u lavičky s nekonečným entuziasmem rozdává rady a doporučení, sám aktivně hledá cesty, jak přelstít soupeře.
Slavnou se stala situace z koncovky klíčového čtvrtého zápasu semifinále východní konference, v němž měli hráči Clevelandu na hřišti Chicaga za vyrovnaného stavu 84 -84 možnost poslední střely utkání. David Blatt nakreslil při oddychovém čase na svou trenérskou tabulku vymyšlenou finální akci a… LeBron, který měl plnit roli hráče vyhazujícího ze zámezí, ji okamžitě vetoval. „Abych byl upřímný, ta akce se mi nelíbila. Řekl jsem trenérovi: míč si musím vzít já, a buď půjdeme do prodloužení, nebo nám vyhraju zápas. Je to takhle jednoduché“, pravil James poté, co společně se závěrečnou sirénou rozhodl o zásadním vítězství Cavs.
Družstvu od Erijského jezera tahle situace zřetelně prospívá, přičemž se sluší zdůraznit, že velký podíl na ní mají i Jamesovi spoluhráči, kteří jej „bez odmlouvání“ poslouchají, a také samotný trenér David Blatt. Může to znít paradoxně, ale možná i v letošní sezoně americko-izraelský lodivod posunul hranice svého trenérského umění zase o notný kus výš. Před sezonou Blatt požádal o spolupráci Tyronna Lue, muže, s nímž údajně bojoval o post hlavního trenéra Clevelandu a jehož kvalit by se mnoho jiných hlavních koučů bálo. Nyní Blatt dokázal velkoryse upozadit svoji ješitnost podruhé a i za cenu posměšků, že není silnou osobností, jako světově uznávaný odborník otevřeně vsunul obrovskou porci trenérské zodpovědnosti do rukou třicetiletého hráče.
Právě Blattova schopnost přirozeně obětovat své ego ve prospěch týmu je jedním z klíčových faktorů velké jízdy Cavs vyřazovací částí sezony. A stejně tak může být prvopočátkem případného návratu éry hrajících trenérů.
Momentálně tahle myšlenka stále působí jako nesmyslná, ale když se nad tím zamyslíme důkladněji, vybaví se nám velká řádka pozitiv, která post hracího trenéra přináší: hráč zná svůj tým i protihráče důvěrněji, na palubovce je schopen efektivněji přizpůsobovat hru nastalým situacím, snáze při hře komunikuje se spoluhráči, má aktuální osobní zkušenost se současným basketbalem… Jistěže není v lidských silách, aby jedna a táž osoba byla nejlepším hráčem svého mužstva a současně i jeho plnohodnotným koučem. Ovšem představa LeBrona Jamese za několik dlouhých let, kterak na sklonku kariéry hraje kolem pětadvaceti minut na zápas a k tomu oficiálně šéfuje svému týmu z lavičky, nezdá se být – alespoň po událostech této sezony – úplně bizarní. Anebo ano?